Z architektury za plotnu
aneb můj krok proti proudu
Vítám tě u mého pravidelného nedělního newsletteru a doufám, že sis užil/a odpočinkovou neděli!
Usedám za notebook s tradičním plánem na jeden ze článků, který mám v to-do listu, ale dostala jsem strašnou chuť dnes v krátkosti posdílet svůj příběh a proč vlastně dělám to, co dělám. Je to totiž pár týdnů od odchodu z mé poslední práce a budování něčeho nového, a tak je za mě správný čas to vše reflektovat.
Musím zkrátka článek o oblíbených a neoblíbených kuchařkách posunout na jindy, snad mi to promineš! Ne nadarmo jsem ten můj malinký prostor tady pojmenovala “V mojí hlavě, v mojí kuchyni”. Věděla jsem totiž, že chci mimo recepty sdílet i svůj příběh.
Všechno to pramení z mé lásky k vaření, která se ve mně formuje už od dětských let, kdy jsem babičce s nadšením pomáhala v kuchyni. S věkem se stále prohlubovala a ať jsem se snažila dělat cokoliv jiného, má intuice a chtíč mě vždy zavedly zpátky k jídlu.
Už od gymplu jsem sledovala kuchaře, foodblogery a přála jsem si stát se jedním z nich. S věkem jsem vymetala každý kurz vaření a pečení a v průběhu studia vysoké už jsem vymýšlela, jak můžu začít vařit naplno. Pekla jsem dorty pro celé své okolí, pořádala večeře pro kamarády, chtěla jsem už tehdy dělat catering a vařit v profesionální kuchyni.
I přes všechny myšlenky, že bych si přála věnovat se vaření víc, jsem vše úspěšně potlačila a dostudovala šestileté studium architektury s červeným diplomem. Celou dobu jsem ale tušila, že se tomu stejně nikdy věnovat nebudu, strašně mě to nebavilo a nenaplňovalo. Poslední rok studia jsem dokonce z práce v architektonickém studiu odešla a tajně pracovala v jedné malé pražské cukrárně.
Ke konci studia už jsem začala rozmýšlet, jak se dostanu po škole k vaření. Bylo pro mě zprvu hrozně těžké - bez předchozích zkušeností mi nikde ani neodepsali, ale byla jsem si tak jistá, že nechci dělat už nic jiného, až jsem se přes výpomoc na jednom kuchařském pop-up dostala k někomu, kdo mě doporučil. Měsíc po konci vysoké školy jsem nastupovala do kuchyně v Esce.
V Esce mě ale čekal tvrdý náraz s realitou, změna z akademický půdy do světa gastra byla náročnější než jsem čekala a do toho jsem se potýkala s velkým nepřijetím svého okolí. Pro rodinu to byla strašná rána a já měla pocit, že jsem udělala zásadní chybu. Cítila jsem se na všechno sama a ta práce nebyla ani trochu taková, jakou jsem si ji představovala. Bylo to určitě jedno z nejtěžších období mého života. V Esce jsem dala výpověď a nevěděla, co dál. Do architektury už jsem fakt nechtěla, ale v kuchyni mi to nedávalo smysl.
Rozhodla jsem se tehdy dát si pár týdnů volna a promyslet co dál. Do cesty mi přišla nabídka do nově budovaného pražského bistra Bjukitchen, a tak jsem to vzala. Po čase jsem tam dostala na starost i celou kuchyň. Zpětně to celé vidím jako skvělou zkušenost a bylo to super období, ale pořád to nebylo ono.
V gastru jsem cítila, že už nemůžu dohnat zkušenosti za roky, kdy jsem studovala něco jiného, ale v architektuře jsem se necítila dobře, protože jsem postrádala zápal a lásku.
Po Bjukitchen jsem pak ještě na chvíli dala na rady svého okolí - možná mi pomůže vrátit se do kanceláře a dát architektuře ještě jednu šanci. Po roce ale můžu s čistým svědomím říct, že tudy cesta nepovede.
Jsem nyní 100% odhodlaná splnit si sen a zařídit si život, jaký jsem si vždy přála. Chci předávat svou lásku k vaření a inspirovat lidi k tomu, aby si rádi vařili doma a hlavně, aby si plnili svoje sny!
K dnešnímu dni mám za sebou několik svých akcí, cateringů, vaření na retreatech, dostala jsem se s vařením do Elle Decoration (pořád mám slzu v oku z radosti), tenhle týden mám své první kurzy vaření a za tři týdny odlítám vařit na první retreat v zahraničí. To všechno bych si před dvěma roky vůbec nedokázala představit a jsem za to nesmírně vděčná!
Uvidíme, jak to všechno dopadne a sama jsem zvědavá, kde budu za další rok, ale pokud tě to zajímá, budu moc ráda, pokud mě budeš sledovat na mé cestě dál! Dalším krokem je hledání stáže v zahraničí v jednom z mých oblíbených podniků, tak mi drž palce, ať to vyjde!
A pokud máš pocit, že by sis přál/a dělat něco jiného než děláš, ale děsí tě, jak to přijme tvé okolí a jak začít, just go fot it!! Život je hra a hlavně máme jen jeden!! Při nejhorším se vrátíš do své původní práce s tím, že jsi udělal/a vše pro to, aby bylo líp.
Nikola